Jak jsme našli pejska

 

Tento vánoční příběh se opravdu stal a skončil šťastně. Ale od začátku….

S našimi dětmi (synem a skorosnachou) jsme si já a můj manžel domluvili odpolední vánoční vycházku s pejsky. Vzhledem k větru a blátu, které se udělalo při dnešním oteplení, zvolili jsme relativně nejsušší a před větrem chráněnou trasu. Došli jsme až na otočku, kde u plotu do objektu výzkumného ústavu začali psi dorážet na cosi za plotem. K našemu překvapení ležel za plotem malý pejsek připomínající jezevčíka, stočený do klubíčka, třásl se zimou jako osika a nereagoval. Službu konající městský policajt se s námi po telefonu nechtěl o ničem bavit a hbitě nás přepojil na odchytovou službu. Odchytový muž když uslyšel, že zvíře se nachází za plotem na soukromém pozemku, oznámil že na soukromý pozemek vkročit nesmí a že lituje, že psa odchytávat nebude. No to je „výborné“, co teď?  Bylo jasné, že když tam toho psího zoufalce necháme a nepomůžeme mu tak že zemře.

Já a skorosnacha jsme uvolnily chatrné zadrátování plotu a vlezly dovnitř. Sedla jsem si na zem na dosah ruky, začala jsem na pejska tiše mluvit a sundala svojí fleecovou vestu. Drkotající pejsek mě sledoval kalným pohledem a tvářil se dost nepříjemně, chvílemi na mě  tiše vrčel. Po několika minutách, kdy jsem na něj mluvila se nechal přikrýt teplou vestou a hned chvilku na to se sám zvednul a přitisknul se ke mě. Sundala jsem si i bundu a toho malého zmrzlíka do ní zabalila. Nechal se už hladit po hlavě a byl vděčný, že už mu není ta  strašná zima. Ostatní členové záchranné mise mezitím drželi naše hafany a můj muž sehnal vrátného objektu. Na pokus zvednutí do mojí náruče pejsek reagoval kousáním, přece jen měl strach a bránil se. Nakonec jsme bezradně nadzvedli plot a chlupáč ochotně prolezl za námi ven.

Neměl obojek, takže provizorně upoután na jedno z našich vodítek tu půlhodinku s námi capal ochotně až domů. Zvláštní bylo pozorovat, jak s obnoveným krevním oběhem ožil a začal vypadat normálně. Doma se pak zamiloval do skorosnachy a kdyby mohl, držel by se jí pacinkami okolo krku jako malé dítě. Nešťastníka jsme naložili do auta a poprvé v životě začali hledat pražský trojský útulek. Šofér se s pomocí satelitní navigace popral s dosud neznámými uličkami našeho hlavního města a dovezl náš záchranný tým až k útulku. V cíli se naštěstí ukázalo, že pejsek je nejen očipován, ale že ho od štědrovečerní noci nešťastní majitelé hledají.

Pak to šlo ráz naráz. Telefonát, domluva kam máme dojet (nebylo to daleko od našeho domova) a za půl hodiny jsme zastavili před bydlištěm ztracence asi 4 kilometry vzdušnou čarou od místa kde jsme prcka našli.

Těžko říct, kdo měl větší radost – jestli majitelka, která se velmi trápila a starostmi o pejska celou noc nespala, nebo ten malý chlupatý tulák. Jisté je to, že ta jejich radost byla tou nejhezčí odměnou a všichni jsme byli moc rádi, že vánoční příběh o nalezeném pejskovi měl šťastný konec.

Mějte vždy hezké vánoce a pejsci, netoulejte se.




(Jitka Krásová, Jak jsme našli pejska, vánoce 2009)

 

CHLUPATINY - HLAVNÍ STRANA