Tento vánoční příběh se opravdu stal a skončil šťastně. Ale od
začátku….
S našimi dětmi (synem a skorosnachou) jsme si
já a můj manžel domluvili odpolední vánoční vycházku
s pejsky. Vzhledem k větru a blátu, které se udělalo při dnešním
oteplení, zvolili jsme relativně nejsušší a před větrem chráněnou
trasu. Došli jsme až na otočku, kde u plotu do objektu výzkumného
ústavu začali psi dorážet na cosi za plotem. K našemu
překvapení ležel za plotem malý pejsek připomínající jezevčíka, stočený
do klubíčka, třásl se zimou jako osika a nereagoval. Službu
konající městský policajt se s námi po telefonu nechtěl o
ničem bavit a hbitě nás přepojil na odchytovou
službu. Odchytový muž když uslyšel, že zvíře se nachází za plotem na
soukromém pozemku, oznámil že na soukromý pozemek vkročit nesmí a že
lituje, že psa odchytávat nebude. No to je „výborné“, co teď?
Bylo jasné, že když tam toho psího zoufalce necháme a nepomůžeme mu
tak že zemře.
Já a skorosnacha jsme uvolnily chatrné zadrátování plotu a
vlezly dovnitř. Sedla jsem si na zem na dosah ruky, začala jsem na
pejska tiše mluvit a sundala svojí fleecovou vestu. Drkotající pejsek
mě sledoval kalným pohledem a tvářil se dost nepříjemně, chvílemi na
mě tiše vrčel. Po několika minutách, kdy jsem na něj mluvila
se nechal přikrýt teplou vestou a hned chvilku na
to se sám zvednul a přitisknul se ke mě. Sundala jsem si i
bundu a toho malého zmrzlíka do ní zabalila. Nechal se už hladit po
hlavě a byl vděčný, že už mu není ta strašná zima. Ostatní
členové záchranné mise mezitím drželi naše hafany a můj muž sehnal
vrátného objektu. Na pokus zvednutí do mojí náruče pejsek reagoval
kousáním, přece jen měl strach a bránil se. Nakonec jsme bezradně
nadzvedli plot a chlupáč ochotně prolezl za námi ven.
Neměl obojek, takže provizorně upoután na jedno z našich vodítek tu
půlhodinku s námi capal ochotně až domů. Zvláštní bylo
pozorovat, jak s obnoveným krevním oběhem ožil a začal vypadat
normálně. Doma se pak zamiloval do skorosnachy a kdyby mohl,
držel by se jí pacinkami okolo krku jako malé dítě. Nešťastníka jsme
naložili do auta a poprvé v životě začali hledat pražský trojský
útulek. Šofér se s pomocí satelitní navigace popral s dosud neznámými
uličkami našeho hlavního města a dovezl náš záchranný tým až k útulku.
V cíli se naštěstí ukázalo, že pejsek je nejen očipován, ale že ho od
štědrovečerní noci nešťastní majitelé hledají.
Pak to šlo ráz naráz. Telefonát, domluva kam máme dojet (nebylo to
daleko od našeho domova) a za půl hodiny jsme zastavili před bydlištěm
ztracence asi 4 kilometry vzdušnou čarou od místa kde jsme prcka našli.
Těžko říct, kdo měl větší radost – jestli majitelka, která se velmi
trápila a starostmi o pejska celou noc nespala, nebo ten malý chlupatý
tulák. Jisté je to, že ta jejich radost byla tou nejhezčí odměnou a
všichni jsme byli moc rádi, že vánoční příběh o nalezeném pejskovi měl
šťastný konec.
Mějte vždy hezké vánoce a pejsci, netoulejte se.
(Jitka Krásová, Jak jsme našli pejska, vánoce 2009)