Já se chci bavit

 

Byla to horká červencová sobota, vařili se všichni kdo v sobotu navštívili výstavu psů v Brně a vařili jsme se i my, likvidujíce příděl narostlé trávy na plochách našeho kynologického cvičiště. Pejskové se tentokrát museli trochu uskromnit, neužili si tolik výcviku a zábavy jako obvykle, koneckonců v tom vedru jim bylo ve stínu lépe (na rozdíl od nás).

Sedmiměsíční fenka Orsa byla venku odpoledne jen hodinu a kromě hraní a výcviku si užívala také obecného zájmu o svou chlupatou psí osobnost a bavila se s každým, kdo byl momentálně po ruce. Hodně po osmé večer bylo po všem a tak byla vypuštěna z odkládacího kotce. Proběhla se, potahala o míček a pak byla volána k nástupu do auta.

Otočila se, utekla na louku, stála opodál a v očích jí svítilo: „nikam nejedu, já se chci bavit!“

Volám na ní: "Pojď Orso, pojedeme, ještě budeš lítat doma po zahradě, stejně musím zalévat, a je moc pozdě, doma to schytáme, kde jsme tak dlouho... a máš tam dobrou večeři..." Marně. Jindy poslušné štěně si zkrátka postavilo hlavu: „nejedu a basta fidli“.

Napadlo mě: no počkej uličnice, uvidíš, já tě vytrestám, nasednu do auta bez tebe a pojedu kus po cestě, abys viděla, že ti taky mohu zmizet. A až mě uvidíš jak ti odjíždím, budeš mít strach že tě opouštím a příště, až si tě zavolám, podobné lumpárničky už dělat nebudeš.

Kdepak! Simulované drama o hnusném majiteli, který opouští svého milujícího psa se změnilo ve frašku: Orsa s nadšením přijala novou skvělou hru, kterou jí panička vymyslela, a tryskem pádila za autem. Po 40 metrech jsem zastavila, otevřela zadní dveře a zavolala obvyklý povel.

Já se chci bavitStála asi 5 metrů ode mne za autem, po zavolání si sedla, růžový jazyk vyplazený a nad ním svítil pár veselých hnědých očí s výmluvným pohledem. Ucítila jsem nevoli: „dobrá tedy, jak chceš“. Běžela za autem dalších 100 metrů až k výjezdu na silnici, kde jsem musela zastavit. Zde legrace končila, auta projíždějící kolem znamenala nebezpečí.

Vystoupila jsem z auta a nevěřícně pozorovala fenku, jak sedí opodál a civí na mě s vyplazeným jazykem a vyčkává, jak se ta bezvadná hra bude vyvíjet dál. Byla všechno, jen ne vystrašená a opuštěná.

„Určitě mě zbyly nějaké piškoty a to saranče má pořád hlad“, blesklo mi hlavou.

Zafungovalo to: přiběhla zlákána lahodným šustěním pytlíku a po připnutí na vodítko bez odporu naskočila do auta.

Při zavírání dveří jsem na okamžik zachytila významný pohled hnědých očí:
„Hele to se ti vážně povedlo, příště si to určitě zopakujeme, protože JÁ SE CHCI BAVIT!“ 





(text a foto: Jitka Krásová, Já se chci bavit, r.2001)

 

CHLUPATINY - HLAVNÍ STRANA