Kterak černý balík z venkova uviděl velkoměsto

 

Nesmějte se mi prosím, že jsem vyvalená. Jsem jen venkovský balík a z hluku velkoměsta a kupy lidí jsem pěkně paf...

Vlastně za to všechno může můj psí člověk: tam kde bydlím, jsou jen domečky a zahrádky a nedaleko obora Hvězda a na druhou stranu u letiště jen pole, tady jsem vyrostla a chodím všude na denní vycházky - pravda, jezdí tu místy spousta aut, a to mi nevadí, navíc odmalinka jezdím autem na kynologické cvičiště a tam jsem jako doma. Ostatně můj psí člověk zná mou potřebu lítat a běhat a když dojdeme na místo, kde to jde, taky pilně lítám a běhám. Doteď jsem si ovšem myslela, že plemeno „lidé" se vyskytuje v omezeném množství  několika desítek a více kousků a že není nikterak přemnožené, ale ukázalo se, že se setsakra pletu!

Můj psí člověk vzal jako vždy vodítko, k tomu kupodivu přidal košík a šlo se ven. Po obvyklém vylítání se v oboře jsme spolu dorazily na místo, kde řinčí a cinkají takové veliké divné věci, má to většinou červenobílou barvu, nahoře nad tím něco čouhá a to co čouhá končí v takových divných drátech. Tyto veliké věci mají otvory, do kterých ostatní lidé lezou. Obvykle projdeme kolem, ale dnes to bylo jinak - na mém čeníšku přistál košík a vlezly jsme tam taky. Byla jsem vykulená: překvapil mě ten počet lidí na tak malém prostoru, a když to zastavilo, pořád jen nastupovali a vystupovali a později jich kolem nás bylo tolik, že jsem měla sotva kde sedět, mačkali se na mě a bylo tam pěkné vedro. Ještě že na mě můj člověk laskavě mluvil (ale i peskoval mě ať si sednu a nestrkám čumák kam nemám) a že u nás seděla hodná stará paní a ta mě párkrát pohladila po hlavě, zkrátka poznala jsem, že lidé i když slisovaní zde jsou stejní jako lidé, které jsem doposud potkala.

Další překvapení mě čekalo, když se otevřely dveře a seběhly jsme po schodech. Všude dlažba, ani chlup trávy, kupa lidí, obvyklý smrad z aut, obrovské budovy (můj psí člověk ševelil cosi o tom, že vystupujeme u Národního divadla), a jak se ukázalo, všude jsme potkávaly psy (všichni byli na vodítku) - to potkávání bylo pro mne radostné, každý pes je přece automaticky kámoš a parťák na hraní, že ano?

Po proputování přes několik ulic se můj psí člověk zastavil a povídal si tu s několika lidmi, kteří  se o mě zajímali, ale já jsem je neznala a tak jsem na rozdíl od mého psího člověka nejevila pražádné nadšení - naštěstí se ukázalo, že můj psí člověk  myslel i na to, že se mohu nudit a vzal sebou můj míček na špagátu... tím se celá ta akce se prostě dala vydržet a zpáteční cesta k nám do Balíkova byla ve znamení vcelku prázdné tramvaje... zážitek to byl veliký a určitě se mi o tom bude zdát.

Ve snech uvidím věci které jsem nikdy neviděla, hlavně velké řinčící červenobílé věci s otvory, slisované lidi a také pachy, které jsem nikdy předtím necítila.

Kterak černý balík z venkova uviděl velkoměsto r.2001

(text a foto: Jitka Krásová, Kterak černý balík z venkova uviděl velkoměsto r.2001)

 

CHLUPATINY - HLAVNÍ STRANA